Ten den byl jako každý jiný. Ráno se Ulrika věnovala pravidelným modlitbám s ostatními. Poté se vydala pečovat o klášterní zahradu, kde strávila čas až do oběda. Teprve po poledních modlitbách měla nějaký čas pro sebe. Měla ho trávit rozjímáním, ale popravdě přemýšlela, co tu vlastně dělá. Poslední měsíce se cítila osamělá a zrazená. Nechápala, proč ji sem vlastně zavřeli. Nikdy nepocítila přítomnost boha a nedokázala si představit, že by takto měla prožítcelý svůj život.

Z jejich myšlenek jí však vytrhlo dunění zvonu. Stěny rezonovaly pod jeho silou. Byl to sv. Ignác. Největší ze tří, které v chrámu byly. Ten se však rozezvučel jen vzácně při velkých slavnostech a bohoslužbách. Nic takového však dnes nebylo. Rychle vyběhla ze své cely, aby viděla další novicky, jak utíkají ven. Když vyběhla na nádvoří, všimla si, že brána kláštera je rozbitá na padrť. V ní stála abatyše Klariska, jako by bránila celému světu vstoupit dovnitř. Ve vzduchu bylo cítit zvláštní napětí a všichni kolem jakoby ztuhli. Ulrika však cítila, že se něco hrozného stane. Proto se k matce představené rozeběhla. Když byla téměř u ní, všimla si před branou jakéhosi muže v kápi. V ruce držel pokroucenou dřevěnou hůl a na sobě měl runami zdobené roucho. Jedna runa patřila Tharmovi. Ulriku zamrazilo. Věděla, co to znamená. O chvíli později si pak všimla i podivných temných stínů, které kroužily kolem něj.

Několik řádových sester se modlilo a z nebe začaly pršet zlatavé záblesky. Stíny se v nich kroutily a s jekotem mizely ve vzduchu. Muž v kápi cosi hlasitě mumlal a Ulrika ucítila ochromující dotek čehosi zlověstného. Před abatyší se začala formovat podivná temná skvrna. Vypadalo to však, že si jí Klariska vůbec nevšímá. Byla ponořena do hlubokého transu a snažila se vyprosit na bohu cosi mocného.

Ulrika vyslyšela podivné volání hlasu ve své hlavě: „Ochraň mně.“ Rozběhla se vpřed a v poslední chvíli skočila mezi matku představenou a temnou mlhovinu. Zajiskřilo to a mladou kněžku i skvrnu to od sebe odhodilo. Ulrika ležela napůl omráčená pod mohutnou zdí kláštera a sledovala, jak se nebesa rozevřela. Celou planinu před chrámem zalila oslnivá záře. V ní se všechny stíny i podivný cizí KLERIK rozplynuly. Ve stejné chvíli však ještě stihla mlhovina pohltit matku představenou. Když se probrala, nebe se zatáhlo a krajinu začal skrápět chladivý déšť. Byla otřesená a cítila bolest, ale něco v ní se navždy změnilo. Hlas se jí ozval znovu. Říkal: „Zachraň ji.“ Řádové sestry mezitím přiběhly a chtěly ji ošetřit. Ona však odmítla. Vydala se do klášterní knihovny a hledala odpovědi. Informace, které bude potřebovat, aby splnila své poslání.